Housle

Předchůdcem houslí je středověká rubeba (rebec, rebeka), nástupce arabského rabábu, fidéla a jí příbuzná lira da braccio. O rozvoj moderních houslí se zasloužily hlavně italské houslařské rodiny. První moderní housle postavil podle všeho Andrea Amati na objednávku od rodu Medicejských – byl požádán o stavbu nástroje, který by byl vhodný pro pouliční hudebníky. Původně měly housle pravděpodobně napodobovat lidský hlas.[1] Moderní housle rychle získaly oblibu všech společenských vrstev a rozšířily se pro celé Evropě. Nejstarší dochované housle vyrobil taktéž Andrea Amati v Cremoně roku 1564.[2] Snad nejznámější housle "Le Messie" (známé také jako "Salabue") vyrobil v roce 1716 Antonio Stradivari.[3] Nikdy se na ně nehrálo a dnes jsou vystaveny v Ashmolean Museum v Oxfordu. Nejznámější houslaři žili v 16. až 18. století:

• italská houslařská rodina Amatiů
• italská houslařská rodina Guarneriů
• italská housleřská rodina Stradivariů

Stavba houslí

Hlavní část houslí tvoří ozvučná skříň, na kterou je připevněn krk zakončený šnekem a nesoucí hmatník. Struny jsou ve spodní části houslí upevněny pomocí struníku zavěšeného poutkovou strunou přes velký pražec na žaludu, dále jsou vedeny přes kobylku, nad hmatníkem a upevněny v količníku, kde se napínají kolíčky.

Trup

Pohled na duši uvnitř houslíPrůřez houslemi

Ozvučnou skříň neboli ozvučnici tvoří dvě mírně klenuté desky, u krajů spojené s luby. V horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které umožňují lepší výstup zvuku z vnitřku houslí a ovlivňují tvar ohybu víka. Horní deska se vyrábí ze smrkového dřeva s hustými letokruhy, spodní deska a luby bývají javorové. Okraje desek jsou lemovány ozdobným vykládáním (tzv. výložkami), které kromě estetické funkce částečně chrání dřevěné desky před naštípnutím. U laciných modelů jsou výložky jen naznačené barvou.

Ze spodní strany víka, pod strunou G, je připevněna dřevěná lišta zvaná basový trámec, která pomáhá roznášet nízké frekvence po celé desce a zároveň desku zpevňuje. Duše naopak přenáší vysoké frekvence ze svrchní desky na spodní. Je vložena mezi obě desky poblíž nožky kobylky pod strunou E. I nepatrná odchylka v jejím umístění má za následek výraznou změnu barvy a intenzity tónu houslí. Duše rovněž svým vzepřením zpevňuje konstrukci korpusu a podpírá klenbu vrchní desky.

Na levé straně víka či řidčeji také uprostřed, přímo přes struník, bývá připevněn podbradek pro větší komfort při hraní. Většina houslistů ještě používá ramenní opěrku, tzv. pavouk, což je opěrka, která se nasazuje na spodní část houslí tak, aby netlačily na klíční kost.

Krk

Související informace naleznete také v článku Krk (hudba).

Krk se vyrábí ze stejného dřeva jako spodní deska a luby, tedy nejčastěji z javoru. Na jeho svrchní části je naklížen hmatník z ebenového dřeva, u levnějších nástrojů se používají lacinější druhy tvrdého dřeva obarvené na černo, například opět javorové. Na konci krku se nachází količník zakončený šnekem, jehož zpracování je znakem kvalitní výroby. Struny jsou v kolíčníku navinuty na čtyři kolíčky a jsou vedeny přes malý pražec (na začátku hmatníku) dále nad hmatník a přes kobylku do struníku.

Kobylka

Přední a zadní pohled na houslovou kobylku

Kobylka se vyrábí z javorového dřeva a má několik důležitých funkcí:

• Drží struny v určité vzdálenosti od hmatníku.
• Její zaoblený tvar dovoluje, aby se smyčec dotýkal strun odděleně.
• Přenáší vibrace strun na trup houslí.
• Slouží jako akustický filtr – omezuje některé frekvence strun, které by zhoršovaly tónové vlastnosti houslí. I malá odchylka v umístění kobylky má za následek výraznou změnu charakteru tónu houslí (podobně jako v případě duše).

U kovových strun je obvyklá vzdálenost struny nad koncem hmatníku okolo 2,5 mm pro strunu e2 a rovnoměrně se zvětšuje až po cca 4 mm u struny g. U střevových strun jsou vzdálenosti nad hmatníkem poněkud vyšší.

Struník

Na struník jsou připevněny konce strun a je vyráběn ze dřeva, kosti, kovu nebo plastu. Ze spodní části struníku vede poutková struna, která je připevněna k tzv. žaludu. Tím je zabezpečeno, že se struník nedotýká horní desky houslí. Na struníku mohou být také namontované dolaďovače, které slouží k jemnému dolaďování zejména u strun s kovovým jádrem. Existují i struníky s vestavěnými dolaďovači.

Smyčec

Související informace naleznete také v článku smyčec.Různé houslové smyčce

Hlavní součástí smyčce jsou žíně napnuté mezi špičkou smyčce a tzv. žabkou. Žíně lze povolovat a napínat pomocí šroubu u žabky a je třeba je pravidelně mazat kalafunou pro lepší tření se strunou. Výběr kalafuny a její množství nanesené na smyčec se řídí podle stáří žíní, podle stylu hry a požadovaného efektu, měkčí kalafuny jsou zpravidla tmavší, světlejší kalafuny bývají tvrdší. U nejlevnějších typů smyčců se koňské žíně nahrazují syntetickými vlákny, která však mají horší užitné vlastnosti. Dřevěná hůlka smyčce bývá obyčejně vyrobená z fernambukového dřeva, lacinější dřevo na smyčce je brazilové a vyrábějí se též smyčce karbonové a plastové. Dražší smyčce bývají zpravidla vyrobeny technologií štípání dřeva přesně po letech, což zaručuje, že se nikdy nezačnou prohýbat směrem do strany. Na mistrovské smyčce se při výrobě a ozdobném vykládání žabky používají ušlechtilé a vzácné materiály, jako jsou perleť, stříbro, zlato, slonovina, želvovina atd.

Struny

Houslové struny se dříve vyráběly z ovčích střev. Dnes tyto struny používají interpreti, kteří chtějí docílit autentického zvuku, jaký měly housle v dřívějších dobách. Později se začalo na struny ze střev přidávat kovové vinutí, což dovolovalo silnější záběry smyčcem a tím silnější zvuk.

Moderní struny se skládají z jádra tvořeného syntetickým nebo kovovým vláknem a z kovového vinutí (hliníkové, ocelové, stříbrné, chromové, titanové apod.) Dnešní nejkvalitnější struny mají podobný teplý zvuk jako střevové struny a zároveň se nerozlaďují ani při změnách vlhkosti a dlouhém hraní, což byla hlavní nevýhoda střevových strun.

Lak

Pohled na housle z různých úhlůPorovnání houslí velikosti 1/16 a 4/4

Lak chrání housle před mechanickým a chemickým poškozením a plní i estetickou funkci. Existuje mnoho receptur, hlavní součástí jsou přírodní pryskyřice naložené v oleji nebo ethanolu. Další přísady mohou být:

• mastix – pryskyřice řečíku lentišku (Pistacia lentiscus)
• pryskyřice benzoová
• šelak – přírodní živice získávaná z výměšků červce lakového (Tachardia lacca)
• sandarak – pryskyřice stromu sandarakovníku článkovaného (Tetraclinis articulata)
• kopál – fosilizovaná pryskyřice
• jantar
• dračí krev – přírodní barvivo získávané z různých druhů stromů, například z dračince rumělkového
• šafrán
• terpentýn
• propolis

Lak však nemůže vylepšit akustické vlastnosti houslí. Zvuk nenalakovaných houslí se postupem doby zhoršuje (v souvislosti s degradací dřeva); lak pouze pomáhá uchovat zvukové vlastnosti po dlouhou dobu. Na levné tovární a školní housle se používají laky na bázi umělé pryskyřice (polyuretanové laky). Takové nalakování je mnohem odolnější než tradiční olejové nebo dokonce lihové laky, lak schne v porovnání s tradičními materiály rychle, ale tónová kvalita takto lakovaných houslí je horší.

Velikosti

Délka těla standardních "čtyřčtvrťových" (4/4) houslí je asi 36 až 38 cm, pro výuku dětí se používají i menší housle: tříčtvrťové (3/4), půlové (1/2), čtvrťové (1/4) atd. Toto označení je ale jen orientační, kupříkladu skutečná délka půlových houslí je přibližně 31 cm. Pro výběr vhodné délky houslí platí jednoduché pravidlo: když má dítě housle pod bradou, musí dlaní levé ruky dosáhnout na konec šneku tak, aby si vidělo na špičky prstů.

Významní čeští houslaři

• Špidlenové: Toto je jedna z nejznámějších a nejstarších houslařských rodin v Česku, jejíž tradice sahá daleko do historie.
  • Přemysl Otakar Špidlen: Jeho syn, který v dílně pracoval a stal se významným houslařem.
  • Jan B. Špidlen: Vnuv Přemysla Otakara a moderní mistr houslař, který získal řadu ocenění na mezinárodních soutěžích.
  • František Špidlen: Syn Jana B. Špidlena, který s ním pracuje a etablují se na profesionálním hudebním trhu.
• Další historičtí houslaři:
  • Tomáš Edlinger (1662-1729): Jeden z nejstarších významných houslařů v Praze.
  • Jan Oldřich Eberle (1699-1768): Další pražský mistr houslař z 18. století.
  • Kašpar Strnad (1750-1823): Významný houslař z pražské tradice.
  • Jan Baptista Vávra (1870-1937): Houslař, jehož díla jsou dodnes ceněna. 

Výroba nástroje

Práce houslaře se nejvíc podobá práci řezbáře, má však své vlastní postupy i nástroje. Hlavní součásti houslí a jim podobných nástrojů jsou svrchní a spodní ozvučná deska, spojené luby, a na ně navazuje krk s hmatníkem a vyřezávanou hlavičkou. Součásti se k sobě klíží a nakonec lakují.

Svrchní deska je vyrobena z vybraného "rezonančního" smrkového dřeva s hustými lety, která musí probíhat kolmo k rovině desky. Proto se dřevo neřeže jako na prkna, nýbrž radiálně, směrem ke středu kmene. Jen kontrabasy se staví z plochých prkének. Deska se dlabe a hobluje, případně frézuje ze dvou sklížených přířezů, jen výjimečně z jednoho kusu. Deska se nejprve dokonale opracuje z vrchní strany, pak teprve se dlabe zespodu (zevnitř). Tvar se kontroluje šablonami podle různých historických vzorů a má na nejslabších místech tloušťku několika málo milimetrů. Okraj desky je silnější, na spodní straně rovinný, aby se na něj daly přiklížit luby, a po okraji se zesiluje zapuštěným vykládáním, aby se předešlo prasklinám. Po stranách svrchní desky jsou souměrné esovité otvory.

Spodní deska bývá obvykle z javorového dřeva, často s "plaménkovou" strukturou, a je obvykle také ze dvou půlek. Vykládání nebo řezby na spodní straně má pouze ozdobný význam a dnes se téměř neužívá. Také tvar spodní desky se pečlivě odvozuje od osvědčených vzorů. Obě desky jsou spojeny ohýbanými luby, nejčastěji také z plaménkového javoru. Luby se skládají ze šesti sklížených dílů, jejichž švy jsou vyztuženy špalíčky. Od špalíčků, zasazených do šablony, sestavování houslí začíná. Do dolního špalíčku je zasazen žalud, na nějž se zavěšuje struník, o horní špalíček se opírá krk. Mezi obě desky se zhruba pod kobylkou vkládá smrková duše, která není přiklížena.

Krk je obvykle také zhotoven z javoru, s naklíženým ebenovým hmatníkem, který přesahuje nad svrchní desku, a na horním konci vybíhá ve vyřezávanou hlavičku s napínacími kolíčky z ebenového nebo jiného velmi tvrdého dřeva. Hlavička má dnes obvykle tvar klasického šneku, v minulosti se však vyřezávala i do jiných tvarů a na některých houslích představuje například Beethovena. Vnější povrch šneku tvoří obvykle dvě mělké a oblé rýhy, které u ručně řezaných hlaviček pokračují až dovnitř zavinutí, kdežto u frézovaných hlaviček končí dříve.

Ke smyčcovým nástrojům patří také smyčce, jejichž výrobou se zabývají specializovaní řemeslníci. Také javorové kobylky, struníky, kolíčky a další součásti houslaři dnes většinou nakupují u specializovaných firem.